Světe, já JSEM

Ahoj světe.
 Přehrabuji se v šuplíku. A najednou jsem našla něco, co psalo mé patnáctileté já. Něco jako samo-psaní. Automatické psaní. Možná je důvod proč jsem si to nechala. A možná jsem ten důvod už zapomněla. A možná to není náhoda, že je tomu dnes deset let. 


JSEM
Jsem dosažitelnou fata morgánou  a nereálnou skutečností. Jsem spalující slunce uprostřed ledových plání. Jsem peklem, které dokáže nést do nebeských výšin. Jsem nedosažitelný cíl a přitom dávno dobytou pevností. Jsem anděl s černou duší, jsem štěstí, které každý proklíná. Jsem duch s vystrašeným srdcem. Jsem lék, který neléčí. Jsem hráč, který nezná pravidla a jsem láska, co netěší. Jsem i ten pocit strachu, který mají všichni rádi. Jsem úsměv, ze kterého ústa pálí. Jsem pláč, který je utěšitelný a zlá vzpomínka zapomenuta na dně moře.
Jsem stáří, které nechce omládnout, jsem touha, která uvadá. Jsem slunce, které v noci září, jsem zamilovanost, která dva milence odhání. Jsem budoucností, kterou znáš a přítomností, kterou nežiješ. Jsem umělecké dílo, které nikoho nezajímá. Jsem zapomenuté historické datum. Jsem neslyšný hlas. Jsem ozvěna, která se neodráží.
Jsem kopie neotištěného textu. Jsem medaile za prohru, jsem i to nic, co všichni mají. Jsme čas, co netiká. Jsem myšlenka malinká.
Jsem přátelství, co lže. Jsem květina, co nevoní, jsem voda plačící. Jsem bažina, co tě nepotopí. Jsem vyřčené tajemství a hlučné ticho. Jsem parné léto, co chladí. Jsme horečka bez teplot, jsem léčba bez účinku. Jsem slovo bez významu. Jsem hlavolam bez řešení. Jsem tužka, která nemůže psát a básnická sloka bez rýmu.
Jsem abstinent, co miluje alkohol. Jsem čarodějka, která nezná kouzla. Nemám nic a přitom vše. Všechno nebo nic?
Jsem Malá Marioneta...