Světe, mužský šatník je jako Narnie

Ahoj Světe.

 V šatníku každého muže se najde (aspoň jedna) jediná věc, kterou bych mu omlátila o hlavu. Omlátila bych mu to přes frňák a řekla: "Fuj! To se nenosí."

Ano chápu. Chápu, že muž potřebuje jen 4 věci. Boty. Kalhoty. Triko. A na to nějakou tu mikinu. O spodkách a ponožkách nemluvě. To je základ. Snad pro většinu. 
O tom, že muži nosí ponožky v sandálech se psalo hodně. Bylo hodně fotek. Hodně posměšků. Hodně kritiky. Hodně všeho. A víte co? Oni to stejně pořád nosí. Ať žije praktičnost a skomírá vkus. 

Ale na co jsem alergická, jsou nátělníky. Trika bez rukávů. Na chlapech. Na chlapech chlupatých. Na chlapech tenkých. Na chlapech malých. Na chlapech velkých. Prostě na VŠECH chlapech.
Dámy a pánové (hlavně pánové)- to je přesně ten případ, kdy si žena uvědomí, že musí do mužského šatníku zasáhnout. A to radikálně. A to nemilosrdně. A to s arzenálem pomocníků. A to s nůžkami a odpadkovým pytlem 
Nůžky na to, aby mohla tyto"zabijáky" přitažlivosti smést ze světa. A to takovým způsobem. Takovým drastickým způsobem. Aby je náhodou nemohl někdo použít znova. A pytel? Prostě na ty cáry a cucky, co zbyly po uvolnění skryté agrese a tajné ženské síly. 

Viděla jsem film Letopisy Narnie. Děti najdou v místnosti skříň. A přes tuto skříň se dostanou do jiného světa. Světa, kde žijí mluvící zvířata, která žijí vlastním životem. Kde existuje magie. Kde se dobro musí postavit zlu. (nečekaně) Narnie je místo kde děti hrají klíčovou úlohu. Dozvěděla jsem se, že Letopisy Narnie jsou alegorií základních prvků křesťanství. 

A teď MÁ realita

Viděla jsem otevřenou skříň mého AjTý muže. Vešla jsem do místnosti a stoupla si před naši skříň. A najednou jako bych se dostala do jiného světa. Světa, kde žijí (rádoby) mluvící svršky. A evidentně žijí vlastním životem. Ano ve skříni existuje magie. Naprostého chaosu. Já, jakožto dobro se musím postavit danému zlu. Neboli rádoby mluvící magii chaosu. Sehraji zde klíčovou úlohu (kdo jiný než já by to udělal). Po prohlédnutí a prozkoumání dané magie se začnou objevovat prvky křesťanství: 

"Pane Bože, to není normální!" 

"Ježiši já ho zabiju." 

"Panenko Maria ty to vidíš." 

"No krucifix." 

A jak to všechno s rádoby mluvící magií chaosu dopadlo? Nijak. Dala jsem si vnitřní brnění (hořkou čokoládu a 2deci bílého) a vyšla do boje. Všechno přeskládala. Uspořádala. Co bylo potřeba jsem vyprala. Vyžehlila. Objevila tajnou ženskou sílu a uvědomila si, že než abych mu tu jednu VĚC přeměnila na cáry a cucky, tak ji radši pořádně schovám. Můj AjTý muž totiž nemá rád hry na schovávanou. Ha Ha. 

Malá Marioneta se s pocitem vítězství prozatím loučí. 

Světe, jsem z čeledi hysterických bláznů...

Ahoj Světe.
 Jsem pošuk obecný. Ne. Nejsem. Jsem pošučKA obecNÁ. Já nemůžu být obecná. Jsem pošučka nenormální z čeledi hysterických bláznů.

Dneska ráno. Vstanu z postele. Dobře vyspaná. Dobře probuzená. Bez budíku. Prostě lážo plážo. Epes rádes. Prázniny. Sluníčko. Kafíčko. 
V kuchyni situace jako ve válečné zóně. Ach jo. Můj AjTý muž si asi myslí, že mám toho láža a pláža asi moc. No co. Napřed si udělám kafe. A až se u snídaně vyrelaxuju z toho osmihodinového spánku, tak to uklidím. 
Najednou se vedle mého hrnku na kafe něco pohnulo. Sakra. Uklidni se Marionetko. To má racionální vysvětlení. 

Včerejší program na večer- sledování hororu. nebyl opakuji OPRAVDU nebyl dobrý nápad.

Rozhlédnu se a kde nic tu nic. Zase blbnu. No, že mě to překvapuje. 
Sakra. Zase se tu něco pohnulo. Podívám se pořádně. Ono se to vážně hýbe. Jakmile si to mé mozkové (ještě trochu ospalé) buňky uvědomí začnu křičet. Nekřičím. Řvu jako tur. Neřvu. Ječím. A to tak moc, až mi samotné málem zalehne v uších. Ječím dokonce tak moc, že jsem sama překvapená, jak zní můj hlas v dané tónině. Hmm zajímavé.
Jakmile se uklidním vrátím se do kuchyně. No jo. S tím křikem jsem běhala po bytě. No běhala. Ha. To je silné slovo. Prostě jsem se z toho leknutí přemístila do jiné části bytu. 
Celá bez sebe píšu mému AjTý muži: "Máme doma rybičku. Teda ono to nevypadá jako rybička ale je to rybička. Taková ta, co vypadá jako malá žížalka, ale není to žížalka. Normálně to lozí v koupelně, ale nám to lozí po kuchyni. Chápeš? Ono je to vlastně takový brouček, ale bez křídel. A vlastně to asi není brouček. Sakra nejsem entomolog. No myslím, že teď mě nechápeš už vůbec. Ale můžeš být hrdý. Zavraždila jsem TO sama." 
Po odeslání dané zprávy jsem si to po sobě přečetla. Začala jsem se smát.
Po odeslání dané zprávy jsem si představila jeho záchvat smíchu. 
Po odeslání dané zprávy jsem si vzpomněla, že se té sviňuše říká rybenka. 

A tak to shrnu asi takto:
Mám AKAROFOBII (strach z hmyzu, z kousnutí hmyzem). 
Mám APIFOBII (strach ze včel). 
Mám ARACHNOFOBII (strach z pavouků). 
Mám DIPROFOBII (strach z dvoukřídlého hmyzu).
Mám ISOPTEROFOBII (strach z termitů).
A bohužel k tomu všemu ještě mám FOBOFOBII (strach z vlastního strachu). Ironie ne?

Ale můj AjTý muž může být rád, že nemám KYBERFOBII to by měl se mnou ten život mnohem, ale fakt MNOHEM těžší, než to má teď. 

Šťastná Malá Marioneta... (Z toho, že má muže který miluje pošučku nenormální z čeledi hysterických bláznů. Mě.) ... se loučí.

Světe, pěstuju kytky. (Ne)Úspěšně...

Ahoj Světe.
 Miluji kytky. Jejich barvy. Jejich vůně. Jejich tvary. To, jak zútulní byt. To všechno je moc pěkné. Ale je tu jeden problém. Neumím se o ně starat. Bohužel. Zalévání. Přesazování. Hnojení. To na mě není. Fakt ne. Někdy si říkám, jaké umění to je být květinářem. Jen si to představ Světe. Musíš znát druhy kytek. Jejich členění. Jejich údržbu. Jedna potřebuje teplo. Druhá zimu. Světlo. Tmu. Víc vody. Míň vody. Neskutečně moc vody. Žádnou vodu. 
Vždyť kytka je takový domácí mazlíček. Až na to, že ji nehladíte. Nemazlíte se s ní. Nešišláte na ni. Nehlídá vás. A nekomunikuje. Teda asi ne. 

Koupila jsem si ORCHIDEJ. No jo. Ta se ke mě moc nehodí, když se neumím starat o kytky. Ale když ona byla tak pěkná. Ale když opadaly okvětní lístky- už pěkná nebyla. Směr odpadkáč.
Koupila jsem si FIALKU. Zdechla (líp to popsat opravdu nejde). Směr odpadkáč.
Koupila jsem si NARCISKY. V květináčku. Zalívala jsem a zalívala. Rostli a rostli. Až mi přerostly přes hlavu. Směr popelnice (do odpadkáče by se nevešly).

Řekla jsem si že na to půjdu jinak. Můj kreativní mozek si totiž vymyslel jednu věc. Že jsem prokletá. Ano. To se stává. Teda já jsem prokleta v hodně věcech. Proč né ve výběru kytek. Prostě si vždycky vyberu kytku, která se rozhodne zvadnout. Takže v podstatě bych za to nemohla já. Kdybych si třeba vybrala tu nalevo. Nebo tu napravo. Nebo tu vzadu. Nebo dokonce nějakou jinou. Nestalo by se to. Hmm to jsem ve fázi dedukce. Teoretické smýšlení nad ničím. To by mi šlo.

A tak jsem na to šla jinak. Teď už konečně řeknu jak. Začnu pěstovat BYLINKY. Jsou užitečné. Můžu je dát do jídla. Nebudou jen na okrasu. Když zvadnou tak je usuším. Můžu předstírat, že jejich zvadnutí byl záměr. A pěkně voní. V obchodě jsem zjistila, že jsou všechny sazeničky do hlíny. Kdo by se piplal z hlínou. Sakra. Ale pozor. Taková řeřicha. Hmm ř-e-ř-i-c-h-a. To je něco jiného. Stačí mokrá vata. Oujééé.
A tak jsem pěstovala řeřichu. Vyrostla poměrně rychle. Měla jsem radost z úspěchu. Nevydrželo to dlouho. Udělala jsem šmik šmik. To šmik šmik bylo proto, abych si měla co dát na chleba s pomazánkovým máslem. Šunku jsem zapomněla koupit a Vítěz taky. Klasická prekérka naší domácnosti pošuků. Hrabe vám- pojďte k nám. 
Nakonec jsem si koupila bylinky v hypermarketu. MÁTU a BAZALKU. Jsou to asi 3 měsíce. A ŽIJOOOOU. 

Do obýváku jsem pořídila KAKTUS. Malý kaktusek. Malilinkatý kaktusíček. Aby mě za předčasný odchod na věčné časy ještě za trest nepopíchala za to, že jsem se o něj "špatně" (jestli vůbec) starala.

A nakonec jsem si teď nedávno koupila tuhle krásnou kytičku.

Je to prosím NETŘESK. Prý patří mezi sukulenty. Stejně jako kaktus. To znamená, že nepotřebuje každodenní péči. Oujéééé. 

Celá HAPPY jsem si ho donesla domů. 
Vítěz: "Jú máme další kytičku na vyhození." 
Já: "Né. Na Chvilkovou výzdobu." 
Vítěz: "Ty jsi jako tu kytku koupila i s pavučinama? Lepší jako v tom obchodě neměli?"

Co dodat. Asi jen jediný. Hrabe vám- pojďte k nám. 

Malá Marioneta se bez ždibíčka citu pro pěstování něčeho tak nadpřirozeného jako jsou kytky prozatím loučí.

Světe, maluju opticky

Ahoj Světe.
 Černobílá kombinace. Jaká klasika. Jaké klišé. Vážně. No prostě se nikdy neomrzí stejně tak jako "malé černé". Že ano ženy?
Černá temnota. Bílé světlo. Aneb OP-ART.
OP-ART. Neboli optical art. Neboli optické umění.
Spojení geometrie a optiky. Geometrie mě ve škole bavila. Optika. Ta ve mě asociuje fyziku. A ta mě nebavila. Ale dohromady to funguje. Jaké štěstí. Nadchla jsem se pro to. Baví mě to. Fascinuje mě to.
Formát A3. Na začátku tu byla tužka a pravítko. A to byla makačka. Mám malé pravítko. Protože jsem Malá Marioneta a velké věci nevlastním. Proč to dělat jednoduše? Já umím věci dělat složitě. V tom jsem expert. Jsem nevysvětlitelný jev.
A po 10 hodinách rýsování tou tužkou a tím malým pravítkem jsem čas přestala počítat. Čas plynul. A plynul. 
A já vzala tuž a redispero. 
A čas plynul a plynul.
A vyplynulo z toho tohle: 

Nic není černobílé. Nic není jen dobré. Nic není jen špatné. Nic není nic. A všechno není všechno. A všechno není nic. A nic není všechno. Sakra. Začínám filozofovat. Asi se mi točí hlava z těch čtverečků. Já padám.

Černobílé duhová se Malá Marioneta prozatím loučí. 

Světe, já anilinkuju

Ahoj Světe.
 Našla jsem v šuplíku anilinky. Jsou staré. 3 roky? 4 roky? Hmm... Nevím. Hlavní je, že fungují. Kompozice javorových listů. Sakra. Já bych si dala palačinky s javorovým sirupem. Ne. raději vafle. Hmm. Budu muset brzy navštívit mou oblíbenou kavárnu. Od anilinek k jídlu z kavárny? Asi jsou přece jenom jedovaté.

Menší vzpomínka na Slunce, seno, jahody. 

Škopková: Cos jim dal?
Jirka Škopek: Anilinový barvičky...
Škopková: Cože, Jaký že barvičky?
Jirka Škopek: Ty, co s nima malujeme ve škole, ty jedovatý.
Škopková: Šmarjápano, von nás chtěl votrávit všechny... Kolik jsi jim toho dal?!
Jirka Škopek: Jenom zelenou a modrou. 
Škopková: Se s nima piplám, koukám jim dát kdoví co do huby, a von je bude likvidovat barvičkama zelenejma jedněma votrávenejma! Ale já se s tebou zlobit nebudu, počkej, až táta vystřízlivý, ten ti jich nandá!

Snad (ne)otrávená se Malá Marioneta prozatím loučí.

Světe, jsem co nejsem

Ahoj Světe.
Rok se s rokem sešel. Jeden rok. Jeden společný život. Pár odžitých měsíců jednoho páru. Jeden rok od konce a jeden rok od startu. Dva nezapomenutelné dny. Tři životy. Změna. Obrat. Co teď? Stagnace? Stereotyp? To ani náhodou. 
Změna přišla. Změna trvá. Já přetrvávám. Nepřežívám. Žiju! Konečně.
Není čas se nudit. Není čas plánovat. Vše se děje teď. Hned. v této vteřině. V tomto okamžiku. Není čas se zastavit. Není čas na stereotyp. Miluju tu rozmanitost. 
Co mám na každém dni ráda? Že každý den je jiný. Každý den se posouvám dál. Jako samostatná bytost. Jako pár. Jako dva lidé jen mohou. Jak se jako jednotlivci snažíme. Tak dva lidé jednou cestou. Společně. Bez zátěže. Bez odpovědnosti. Volně a svobodně. Šťastně a s úsměvem.
Touha. Vášeň. Vztek. Hádky. Mlčení. Milování. Láska.
Souznění. Spolu i od sebe. Myšlenky na NÁS.
Jsem šťastná.

Milovaná Malá Marioneta se prozatím loučí.