Světe, jsem marod

Ahoj Světe.
 Jo. Už je to tu zase. Jsem marod. Byla jsem nakažená. Podchlazená. Naštvaná. Takže prostě a jasně jsem prošla kolem nemocného člověka. Zmokla jsem. A moje nervy bouchly ve stresové situaci. Jedno s druhým. A máme tu trojku. Trojku faktorů k nemoci. Fuj.
A tak se během jednoho dne ze mě stal pacient. PacientKA. A můj Milý? Doktor. Kuchař. Správce bytu. Číšník. Listonoš. Uklízeč. Pradlena. Myčka. A hlavně- starosta a pečovatel.
Ložnice zůstala ložnicí. Z obýváku se stal nemocniční pokoj. (No. Do toho to má daleko. Mám tu luxus. Telka. PC. Mob.s App. WiFi. No prostě vše, co nemocná žena od Ajtý muže potřebuje. Ale hlavně pohodlný gauč. Peřiny. Teplý čaj. Časopis.) A v kuchyni? Jako by bouchla atomovka. Představte si, že se tak nudím, že už se těším na to až budu moct vstát z postele (gauče) a uklízet. Né že by to můj Milý dělal špatně. To NE. On je šikula. Jen... Šak to ženy znáte...
On je starosta. Kontroluje co jím. Kolik toho sním. Jak se cítím. Co potřebuju. Kupuje každé ráno čerstvé pečivo. Šunky a dobroty. Stará se. Pečuje. Vééélké DÍKY mému Milému.
Připadám si zase jako malá. Máma mi udělala koblížky. Né ledajaké. Ale nemocné koblížky. Teda ony ty koblížky nejsou nemocné. Jen jim tak říkám. Dělávala je, když jsem byla nemocná jako malá holka. Proto ten název. A vééélké DÍKY mojí mamince.

Marodná Malá Marioneta se (prozatím) loučí. Doufám, že vy jste zdraví...