Ahoj Světe.
Tak se ti zase po delší (docela dlouhé) odmlce ozývám. Ta odmlka byla dlouhá, ale mě jako by se čas zastavil a pak zase nečekaně zrychlil. Stala se smrt. Stal se potrat. Stalo se manželství. Stalo se početí. A ono se to prostě všechno tak nějak STALO. A to během pouhých 6 měsíců.
Proč odmlka? Na to, že nebyl čas se vymlouvá každý. Bohužel i já. I když nechci. On ten čas ve skutečnosti byl. Ale já nechtěla. Nechtěla jsem psát. Sdílet. Nechtělo se mi nic. V lednu mi umřela má milovaná maminka. Od začátku jsem pochopila, co znamená, když se řekne, že smrt je pro někoho vysvobozením. Trápila se 4 roky. My se také trápili. Bojovala 4 roky. My bojovali s ní. Léčila se 4 roky. My jí se vším pomáhali. Během 4 dní umřela. Nám se během 4 dní zhroutil svět. Teď je svobodná a klidná. Je smutné a zároveň úlevné si připustit, že my jsme teď svobodní a klidní také. Kdo zažil ten pochopí. Kdo nezažil možná odsoudí. Tohle už dávno neřeším. Řídím se tím, co cítím a je mi krásně. Až teď. Nejsem ani první a ani poslední dívka, která přišla o maminku. Jsem šťastná, že mám po ní její sílu a bojovnost. A když mi bylo nejhůř, ráda mi říkávala: "No co, život jde dál."
A co se stalo pak? Potrat. Mimoděložní. Naštěstí brzo a naštěstí bez komplikací. Po tom všem si řeknete: Sarka, co se to děje? Kdo jsi a co se mi tím snažíš říct? Co chceš? A najednou pochopíte. Chce to změnu. Ne ten typ změny- obarvi si vlasy, začni se jinak malovat, nakup si hordu nového oblečení, změn styl... bla bla bla... Prostě hromada tady těchto nesmyslů je jeden velký nesmysl. Chce to změnit přístup k sobě samé. Ale zevnitř. Taky jsem to nechápala. Řídila jsem se radami. Dělala jsem, co jsem měla. Poslechla jsem.
Došla jsem do fáze smíření. Smíření se ztrátou. Muselo to odejít, abych já mohla BÝT. Pan doktor nám řekl, že na další miminko můžeme čekat dalších několik měsíců nebo i let. Já se smířila. Smířila jsem se se situací, která nastala. Smířila jsem se s tím vším, co se stalo. Uposlechla jsem intuici. Uklidnila se. A byl to šok, když jsem zjistila, že se nám podařilo otěhotnět hned na poprvé od TÉ události.
(Bylo to hodně vtipné a mělo to klasický scénář mých Marionetských zážitků, co znáte z předchozích článků. Ale o to tě světe nepřipravím. O tom budu psát v příštím článku, který tu bude co nevidět)
Byl to šok. Radost. Pocit naplnění. Pocit Pochopení. A? Svatba. Ano. Krásná. Přírodní. Klidná. Rodinná. Přesně taková, jakou jsme chtěli. A jen já vím, že maminka v ten den během obřadu stála za mnou. Bylo to krásné, dojemné. Bylo to NAŠE.
(A i o tomhle se více rozepíšu, můj ty světe.)
Děkuji těm, kteří mi pomohli. Kteří pomáhali NÁM. Děkuji za otevření očí. Děkuji za probuzení intuice. Děkuji za lidi, které kolem sebe mám. Děkuji za smutek, radost, slzy, porozumění, pochopení, lásku, cit. Děkuji za muže, který mě dokáže ustát a vrátit mě na zem, když je potřeba. A děkuji za lidi, kterým jsem mohla pomoci já. Protože díky nim jsem pomáhala sama sobě.
A co považuji za můj největší posun? To, že jsem se z toho teď vypsala. To, že neukápla ani jediná slzička smutku. To, že se nad článkem usmívám a cítím klid. A také to, že chápu, co znamená maminčin odkaz: "No co, život jde dál."
Dnes nostalgická a znovu píšící Malá Marioneta se prozatím loučí.
