úterý 6. března 2018

Šestitýdenní hon k mateřství


Ahoj Světe.

 Právě nastal ten den. Den, kdy mi končí šest týdnů od porodu. Konec mého šestinedělí. Konec. Konečně konec. (!) Po šesti týdnech v bolestech. Po šesti týdnech rekonvalescence. Po šesti týdnech vyčerpání. Po šesti týdnech zmatených pocitů. A konečně... po šestitýdenním maratonu přebalovaní a kojení zjištění, že mě nic krásnějšího nemohlo potkat.

Na porodnici jsem nadávala. Pokoj metr krát metr. 3 ženy. 3 novorozenci. 4 dny a 4 noci bez spánku. Netoužila jsem po ničem jiném, než už být doma. Ale doma jsem byla sama. Žádná zdravotní sestra, která by mi píchla injekci od bolesti. Žádná sestra z novorozeneckého oddělení, která by přišla když bude nejhůř a Mrňouska si odvezla. Nikdo. Jen já, můj muž a náš Mrňousek. Co teď.
Mrňousek je klidné miminko. Já byla neklidná maminka. Strach a obavy se mísily s endorfinem.
Mrňousek se nějakým záhadným (a pro mě nepochopitelným) způsobem rozhodl, že nechce mateřské mléko. Jo, prostě ta umělotina v pytlíku mu chutná víc. Myslela jsem si. Opak byl pravdou. Mateřské mléko mu dělalo zažívací problémy. Neprospíval. Mě se kojení začalo tím pádem protivit. Hold hormony zařídili svoje. A tak nastal proces ukončování laktace. Nikdy mě nenapadlo, že něco takového existuje (prostě jsem si myslela, že až se mi přestane dělat mléko- přestanu kojit). Po prozkoumání internetu a hodinového telefonátu se zkušenější kamarádkou jsem usoudila, že na to půjdu přírodně. Nejsem bio žena. Nejsem bio matka. Ale asi jsem bio-LOGICKY naprogramována k tomu, odmítat jakoukoli hormonální (uměle vyvolanou) léčbu. 
A tak jsem najela na diskuze. Ehm. Jo. Říkala jsem, že ty diskuze jsou pro "AžMocZapálenýMatky". Říkala jsem, že jsou tam nesmysli. A říkala jsem, že se těmi radami řídit nebudu. Budu se jen inspirovat. Omlouvám se a beru zpět. Díky těmto diskuzím, jsem se laktace zbavila do týdne. Dík, děkuji moc. Sice jsem měla 3 záněty. Každé nošení Mrňouska jsem málem obrečela bolestí, protože prsa byla neskutečně citlivá. A to opravdu hodně. Boleli mě nejen prsa, ale i ruce, ramena, hlava a záda. A taky uši. Uši z toho, jak malý neustále plakal, protože tu bolest a nervozitu, strach a beznaděj ze mě vycítil. Teď, když na to vzpomínám nechápu, jak jsem to zvládla. Ale musela jsem. Objevila jsem tu část mateřství, ve které se mi nastartovaly emoce, kdy matka pro své dítě udělá vše. Najednou přehodnotíte a vidíte vztah váš a vaší matky v jiném světle. Škoda jen, že jí to už nepovím...
Dokonce se zjistilo, že kojení neděla dobře ani mě. Moje prsa si brala všechny živiny ze zbytku mého těla až to skončilo tím, že to tělo nevydrželo a já zkolabovala. Velmi nepěkný zážitek. 
A tak, když to shrnu- krmím umělým mlékem, mám spokojené klidné a usměvavé dítě, jsem klidná a usměvavá matka a všichni jsou klidní a usměvaví. 



A tak se vaše Hippies bio-LOGICKÁ Malá Marioneta prozatím loučí.


Pokud mě teď čte nějaká žena, která řeší nebo v budoucnu bude řešit obdobnou situaci mám tady můj návod, jak jsem se laktace zbavila já. Jen upozorňuji, že to, co vyhovuje mě nemusí vyhovovat vám. Jen to můžu doporučit, protože to mám vyzkoušené a ověřené. Navíc jsem měla mléka, že bych ukojila paterčata a ještě by mi zbylo. Takže:
1. Kupte si homeopatika (jsou k dostání v lékárně a většinou jsou na objednání do druhého dne, cena je okolo 90 Kč za jedno)
- pokud kojíte a chcete dítě odstavit postupně kupte si homeopatika Ricinus Communis 30CH (ty zajišťují, že dítěti přestane vaše mléko postupně chutnat) a ještě homeopatika Lac Caninum 30CH (ty zastavují tvorbu mléka). Od každého užívejte 5 kuliček ráno a večer. 
POZOR: Před i po užití homeopatik nesmíte 20 minut jíst ani pít. Takže posnídáte- 20 minut ani jídlo ani pití- dáte si 5 kuliček jedněch a pak 5 kuliček druhých- po rozpuštění 20 minut ani jídlo ani pití.
POZOR: Homeopatika se dávají pod jazyk a nechají se rozpustit. Žádné cucaní a převalování v puse. Chvilku nemůžete mluvit, ale nebojte se, rozpouští se rychle.
- pokud nekojíte a dítě je již na umělé stravě (tak to bylo u nás) stačí když si koupíte jen Lac Caninum 30CH (a užívání je stejné)
2. Vyprázdněte prsa. Úplně!
3. Nechejte prsa naplnit až do pocitu, že vám vybouchnou. Úplně!
4. Odstříkávejte jen do pocitu úlevy. Já měla elektrickou odsávačky (naštěstí!) a tak jsem si to měřila na minuty. Napřed jsem každé prso odstříkla po dobu 3 minut. Časový interval jsem den po dni zkracovala po půl minutách. 
5. Před odstříkáním si prsa osprchujte hodně teplou vodou nebo si je balte do plínky, který je ohřátá pod teplou vodou (zvolila jsem druhou variantu- mohla jsem tak být u Mrňouska)
POZOR: Pokud děláte zábal jako já, nesmí jít horká plínka na bradavky.
6. Rozmasírujte ztvrdlá místa. Jednosměrné krouživé pohyby směrem ven k bradavce. 
7. Odstříkejte.
8. Studenou (až ledovou) plínkou (zchlazenou pod studenou tekoucí vodou) si prsa zabalte stejně, jak jste do dělali s jejich nahříváním. Opět se vyhněte bradavkám. Někde dokonce radili, aby si žena dala na prsa zmražený sáček zeleniny z mrazničky. To mi přijde hodně drastické. 

Teplá voda uvolní zatvrdlé mléko. Studená voda stahuje žlázy, aby se snížila tvorba mléka. Studená voda nezpůsobuje, že by vám mléko opět ztuhlo!
Ukončování laktace může u každé z vás trvat jinak dlouhou dobu. Nevzdávejte to. Jsme matky a my prostě MUSÍME. 

Držím vám palce. Vaše Malá Marioneta.


úterý 20. února 2018

Světe, už máš nového obyvatele


Ahoj Světe.

Už je tu. Už je tady náš uzlíček štěstí. Náš uzlíček, na který jsme čekali 9 měsíců. No vlastně osm a půl. Naše vytoužené miminko. Náš syn. Přišel porod. Přišlo šestinedělí. A najednou už je mu měsíc. Ten čas tak strašně utíká. Pod tou hromadou plínek. Kupou nevypraného prádla. Haldou neumytého nádobí. Šest dnů nemytých vlasů a nespočtu poblinkaného oblečení, je tu konečně chvilka na to vám o tom napsat.



Porod. To je ten nejkrásnější, nejpřirozenější a naprosto bezbolestný zážitek, jaký může žena prožít. No, dost pohádek a teď vážně. Druhý den po porodu jsem zkonstatovala, že náš syn je mé první a poslední dítě a jestli přijdu za manželem s návrhem, abychom si pořídili dalšího mrňouska ať mi připomene právě onen druhý poporodní den.
Můj porod byl plánovaný. Synáček byl koncem pánevním což v překladu znamená, že se mu na tento svět chtělo napřed vystrčit zadeček a tím vyjádřit svůj názor, a až potom si ho prohlédnout svým zrakem. Prostě je po mamince. 
Přišla jsem do nemocnice s tím, že dnes bude císař. Že dnes rodíme. Že dnes je den D. Že dnes už konečně ze mě vytáhnou tu malou příšerku, která mě nutí chodit každých pět minut čůrat a která mi svou hlavou chce prorvat stěnu žaludku a vylámat minimálně dvě žebra. Ale zdravotní sestra řekla NE. Dnes nerodíte. Jste tu jen na křivku (pro neználky- to je ten přístroj, co měří pohyby a srdíčko miminka)
Myšlenky v mé hlavě: To jsem se sem s tou krosnou táhla jako zbytečně? To si můj muž bral z práce volno zbytečně? To se jako vrátím domů bez miminka? Jak všem řeknu, že jsem naprosto blbá, že jsem nepochopila doktora, který mi to (asi) říkal? To se jako těším na konec těhotenství zbytečně? To jsem celou noc probděla ze strachu, jak to všechno bude probíhat zbytečně?
Tak jsem se smířila. Fajn, tak dnes to nebude. Zrovna dneska. Tak krásné datum. A já toho mojeho mrňouska připravovala na to, že přesně na tohle datum se nám narodí. Hmm a ono nic.
Naměřili mi křivku a poslali k primářovi. Ten začal domlouvat datum plánovaného císaře za čtrnáct dní. Čtrnáct? Cože? To jako ještě dva týdny? To ale hrozí, že začnu rodit spontánně. A to přece nejde. První jde prdélka. To odmítám. A začala jsem se vrtět na židli, protože to začal odmítat i mrňousek. Doktor mrknul očkem na křivku. Mrknul očkem na mě. A říká - Ne to bude dnes. Vždyť vy už rodíte. Rychle na sál. A tak to najednou bylo všechno tak rychlé. 
Mé myšlenky: Děláte si ze mě srandu? To jako vážně? Už dneska? Jste si jistí? Já klidně pár dní počkám. Říkala jsem snad, že je něco zbytečný? Všechno beru zpět. A to hodně rychle. Slovíčko "zbytečný" nahradilo slovní spojení "ještě že". Ještě že jsem si vzala tu krosnu. Ještě že má můj manžel volno v práci. Ještě že jsem na to všechno připravena. Jsem? Opravdu?
Bylo to tak rychlé, že jsem se 9:20 dozvěděla o tom, že dnes rodíme a 9:38 byl náš chlapeček na světě. Potom se všechny mé obavy rozplynuly a já se v duchu musela smát, jaká jsem hysterka. 
Na sále jsem měla největší strach z toho, že když mi píchnou uspávací injekci, že neusnu. Já jsem taková anomálie přírody, že bych se už ničemu nedivila. 
A víš co, Světe? Já usnula a když jsem se probudila, uviděla jsem manžela, jak chová na svém těle našeho synáčka, byla jsem neskutečně šťastná a pyšná. Ne na sebe, ale na něj. Na to malé drobounké miminko, které vážilo jen 2,70kg a měřilo 48cm. Na ten pohled nikdy nezapomenu i když jsem byla ještě trošku zfetovaná. 
Celý den jsem se už jen usmívala a zdravotní sestřičky ze mě museli mít srandu, ale mě to bylo fuk. Já se stala maminkou. A to je teď to nejdůležitější. Nic není víc...
Následovaly 4 dny v porodnici. 4 dny nevyspání. 4 dny naprosté beznaděje. 4 dny strachu a obav. 4 nezapomenutelné dny plné radosti s narození něčeho tak úžasného jako je můj syn. A zjištění, že to nebudou jen 4 dny. To bude celý život.

Být maminkou je závazek na celý život. Je to náročné, ale krásné. A to uvědomění si, že jste tady pro někoho to, co je vaše maminka pro vás, vás naplní nekonečnou láskou.

Už teď vymýšlející článek o šestinedělí se s vámi Malá Marioneta loučí.


neděle 12. listopadu 2017

Těhotenské chutě aneb asi budu vdovou


Ahoj Světe.

 Právě se dostávám do té fáze těhotenského období, kdy je potřeba, aby měl můj manžel pochopení pro mé těhotenské chutě. Nejde o to, že do sebe láduju páté přes deváté. Ani o to, že jím to, co jsem dřív nejedla, nebo že jím to, co nemá rád on. Jde o to, že mi nedokáže obstarat přesně TO, na co mám chuť. A to je problém. 

Tak například nákup. Když si potřebuji něco koupit, tak si to prostě koupím. A basta. Mám chuť na čokoládu- koupím čokoládu. Mám chuť na paprikové brambůrky- koupím si paprikové brambůrky (ano já vím, že je to nezdravé, ano já vím, že bych neměla, ano, ano, ano). Problém nastává v okamžiku, kdy mám na něco chuť a ono to není doma. Jsou 4 hodiny odpoledne. Doma nikdo. Obchod daleko (rozumějte sejít schody z 2. patra a přejít ulici je pro mě teď v tom kymácivém stavu opravdu daleko). A tak co udělám? Napíši sms manželovi:

MILACKU MAM CHUT NA COKOLADOVY DORTIK STOP KUP HO PROSIM PO CESTE Z PRACE STOP VEM KLIDNE DVA STOP MOC TE MILUJU STOP

Je 16:55 a manžel vchází do dveří. Běžím, jak smyslu zbavená. Očekává pusu na uvítanou a já očekávám krabičku se zákusky. Čekala jsem na ně neuvěřitelných 55 minut. Dávám manželovi rychlou pusu a natahuji ruce. Dostávám dva měkké neforemné trojúhelníky zabalené v alobalu do rukou. Co to sakra je? Celá zkoprnělá si je prohlížím. Můj zmatený výraz dává manželovi tušit, že potřebuji vysvětlení a tak povídá: "Zbyli mi od oběda dva kousky pizzy, tak jsem ti je donesl." Já: "A kde jsou ty dortíky?" Manžel: "Jo ty, no já do cukrárny s tou pizzou nešel." 
A tak mi proletí v hlavě myšlenka- Hmm asi budu vdovou...

Asi týden na to se stala podobná situace. Píši manželovi podobně laděnou sms s tím, že mám děsnou chuť na hranolky s kečupem. Vedle v obchodě (ano, po předchozí zkušenosti s dortíky jsem se přemohla a odkutálela jsme se do obchodu) nemají hranolky do trouby. Jen do fryťáku. A ten my jaksi nemáme. Přesně mu tedy popisuji značku hranolek, které má koupit. Dokonce i to, že tam musí být napsané nebo nakreslené, že jsou do trouby. Pro případ, že bych ho zmátla píši, že kečup doma máme. Posílám sms o velikosti 4 sms a popisuji opravdu vše detailně (to proto, aby pak nemohl říct to jeho- "ale to jsi neříkala"). Jako odpověď mi zapípá- "OK". Juchůůů budou hranolky.
Muž vchází do dveří. Tentokrát hned dávám pusu a čekám. Nic neříkám, jen čekám. 
"Něco jsme ti donesl." Sakra zrovna teď mě napíná. Zrovna když jde o jídlo. A zrovna, když už začínám nervačit a moje chuťové buňky se můžou zbláznit, tak z batohu vytahuje plastovou misku plnou čerstvých jahod. 
"Jahody, hmm super. A teď mi dej ty hranolky." Už jsem velmi, ale velmi nedočkavá.
"No žádný hranolky nemám. Ráno na trhu jsem ti koupil čerstvé jahody. Jsou zdravější než hranolky."
A tak mi proletí v hlavě myšlenka- Hmm jsem vdovou...



Musím ale uznat jednu věc. Už se zlepšil. No opravdu. Už je na lepší cestě. Zrovna minulý týden jsem mu psala, aby koupil 3 modré zakysané smetany. Donesl 2 modré smetany na šlehání. Vidím úspěch v tom, že je to aspoň ta SMETANA. Jo a trefil barvu. To si zaslouží metál. 

Já ho prostě miluju. A když ho miluješ, není co řešit. No ne? Dokonce ani to, že udělá špatný nákup. Máme celý život před sebou, a tak mám dost času ho to naučit. 

Stále hladová Malá Marioneta se prozatím loučí.


neděle 29. října 2017

Světe, já JSEM


Ahoj světe.
 Přehrabuji se v šuplíku. A najednou jsem našla něco, co psalo mé patnáctileté já. Něco jako samo-psaní. Automatické psaní. Možná je důvod proč jsem si to nechala. A možná jsem ten důvod už zapomněla. A možná to není náhoda, že je tomu dnes deset let. 


JSEM
Jsem dosažitelnou fata morgánou  a nereálnou skutečností. Jsem spalující slunce uprostřed ledových plání. Jsem peklem, které dokáže nést do nebeských výšin. Jsem nedosažitelný cíl a přitom dávno dobytou pevností. Jsem anděl s černou duší, jsem štěstí, které každý proklíná. Jsem duch s vystrašeným srdcem. Jsem lék, který neléčí. Jsem hráč, který nezná pravidla a jsem láska, co netěší. Jsem i ten pocit strachu, který mají všichni rádi. Jsem úsměv, ze kterého ústa pálí. Jsem pláč, který je utěšitelný a zlá vzpomínka zapomenuta na dně moře.
Jsem stáří, které nechce omládnout, jsem touha, která uvadá. Jsem slunce, které v noci září, jsem zamilovanost, která dva milence odhání. Jsem budoucností, kterou znáš a přítomností, kterou nežiješ. Jsem umělecké dílo, které nikoho nezajímá. Jsem zapomenuté historické datum. Jsem neslyšný hlas. Jsem ozvěna, která se neodráží.
Jsem kopie neotištěného textu. Jsem medaile za prohru, jsem i to nic, co všichni mají. Jsme čas, co netiká. Jsem myšlenka malinká.
Jsem přátelství, co lže. Jsem květina, co nevoní, jsem voda plačící. Jsem bažina, co tě nepotopí. Jsem vyřčené tajemství a hlučné ticho. Jsem parné léto, co chladí. Jsme horečka bez teplot, jsem léčba bez účinku. Jsem slovo bez významu. Jsem hlavolam bez řešení. Jsem tužka, která nemůže psát a básnická sloka bez rýmu.
Jsem abstinent, co miluje alkohol. Jsem čarodějka, která nezná kouzla. Nemám nic a přitom vše. Všechno nebo nic?
Jsem Malá Marioneta...


sobota 7. října 2017

Světe, budeš mít nového obyvatele


Ahoj Světe.

Jak jsem psala v předchozím článku (Osud bere, osud dává...), jsem vyklidněná. Už. No, až teď.
Stalo se to rychle. Stalo se to nečekaně. Stalo se to. A to je to hlavní.
První se nám stalo, že jsme se rozhodli mít miminko. Bylo to rozhodnutí nás obou. Bylo to spontánní a pro mě trochu nečekané. Nečekané proto, protože to můj AjTý muž chtěl víc než já. Já také chtěla. Moc. Jen jsem čekala na tu správnou dobu. Ale, co je to ta správná doba? Kdy přichází? Jak to zjistím? Řekne mi to někdo? Jak to poznám?
A tak se stalo. Ale nedopadlo. Mimoděložní potrat. Naštěstí brzo a naštěstí rychle. Pan doktor mi řekl, že se klidně můžeme snažit dál. Nemusíme na nic čekat. Je možné, že se to povede brzo. Je ale možné, že se to povede za hodně dlouho. Je ale možné i to, že se to nepovede vůbec.
Plakala jsem. Zlobila se. Nadávala. Světe, já byla sprostá jako dlaždič. Vztekala jsem se. Trápila jsem se. Můj muž byl mým osobní hromosvodem. 
Vzdala jsem to. A nakonec jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla. Smířila jsem se. Měla jsem a MÁM svého AjTý muže. Mám poklad nad všechny poklady světa. Mám HO.
A tak jsme se domluvili, že nebudeme tlačit na pilu. Ha Ha pilu...Ha Ha tlačit (no jo, i když je mi pětadvacet jsem mírně infantilní- no a co jako...).

A co osud nechtěl, onemocněla jsem. Zase mi odešli hlasivky. Zase bylo u nás ticho (veselá příhoda na toto téma v článku s názvem Světe, já mlčím). Muž si užíval klidu. Já šílela, že nemůžu mluvit. Střídali se u mě nálady jako na houpačce. Do toho jsem to měla dostat. Antibiotika mi dělaly zle. Pořád mi po nich bylo špatně. Muž odešel ráno do práce. Polibek, pohlazení, pac a pusa a já osaměla. No, už mi bylo trochu líp. Co budu dělat? Já se nudííííím. A já se děsně nerada nudíííím.... 
Tak se kouknu, jak dlouhý mám zpoždění. Jak počítám tak počítám. 3 týdny. To je kravina. Ale po potratu je to asi normální. Než se hormony zklidní. Než se to dá všechno do pořádku. Rozhodla jsem se to neřešit. No ale nedalo mi to, že jo. A tak jsem si vzala test, který byl v krabičce poslední. Byl tam poslední. To už bylo znamení. Ale my si řekli, že na to nebudeme tlačit. No, netlačím na to. Jen prostě využiji test. Přece jenom má taky nějaké datum spotřeby. Tak ho prostě spotřebuju. A tak jsem spotřebovávala. 
Čůrala jsem. Proužek jsem nechala na vaně a šla si umýt zuby. Nebudu u toho sedět a hypnotizovat to. Nemá to cenu. Bude to negativní. Kašlu na to. No prostě uvidím jednu čárku vyhodím a život jde dál. Dokonce jsem na to i zapomněla. Nechala jsem ho tam prostě jen tak ležet.
Pak jsem si vzpomněla. Koukla. Byli tam dvě čárky. Málem jsem si vymrkala oči. Ehm vidím dobře? Viděla jsem.


Co teď. Celá šílená jsem chodila po bytě s počůraným proužkem v rukách. Z koupelny přes chodbu do kuchyně. V kuchyni otočka a zase přes chodbu do obýváku. V obýváku otočka. Pres chodbu do ložnice. Z ložnice přes chodbu do koupelny. A znovu a znovu. A znovu. Ani nevím kolikrát jsem tu naši 3+1 prošla. Asi hodně krát. 
Chodila jsem se slzami v očích. Plakala jsem radostí. Štěstím. Vyděšením. A pak... Pak jsem se začala hroutit. 
Aaaaaaaa! Co mám jako teď dělat. Volat? Kam? Komu? Musím k doktorovi. Kdy? Teď? Pak? Kdy pak? Třepaly se mi ruce. Celá jsem se třepala. Ty krávo blbá chtělo by to ještě jeden test na ověření. Ale co ověřovat. Je to jasný. Nálady. Nevolnost. Naplá prsa. Zpoždění. A dvě čárky. Ty krásné dvě čárky. 
Až jsem to vstřebala. Asi tak po 3 hodinách a jedné kávě. A po těch následovných výčitkách, že jsem pila kávu. A po tom, jak jsem si sypala popel na hlavu, jak jsem nezodpovědná, když piju kávu. A po tom, jak jsem blbá, že si něco vyčítám, že je teď hlavní být v klidu. Jsem začala přemýšlet o tom, že můj AjTý muž to vlastně ještě neví. 

A o tom, jak jsem mu tu novinku oznámila si počtete příště. 

Očárečkováná Malá Marioneta se prozatím loučí...


úterý 3. října 2017

Osud bere, osud dává...


Ahoj Světe.
 Tak se ti zase po delší (docela dlouhé) odmlce ozývám. Ta odmlka byla dlouhá, ale mě jako by se čas zastavil a pak zase nečekaně zrychlil. Stala se smrt. Stal se potrat. Stalo se manželství. Stalo se početí. A ono se to prostě všechno tak nějak STALO. A to během pouhých 6 měsíců.

Proč odmlka? Na to, že nebyl čas se vymlouvá každý. Bohužel i já. I když nechci. On ten čas ve skutečnosti byl. Ale já nechtěla. Nechtěla jsem psát. Sdílet. Nechtělo se mi nic. V lednu mi umřela má milovaná maminka. Od začátku jsem pochopila, co znamená, když se řekne, že smrt je pro někoho vysvobozením. Trápila se 4 roky. My se také trápili. Bojovala 4 roky. My bojovali s ní. Léčila se 4 roky. My jí se vším pomáhali. Během 4 dní umřela. Nám se během 4 dní zhroutil svět. Teď je svobodná a klidná. Je smutné a zároveň úlevné si připustit, že my jsme teď svobodní a klidní také. Kdo zažil ten pochopí. Kdo nezažil možná odsoudí. Tohle už dávno neřeším. Řídím se tím, co cítím a je mi krásně. Až teď. Nejsem ani první a ani poslední dívka, která přišla o maminku. Jsem šťastná, že mám po ní její sílu a bojovnost. A když mi bylo nejhůř, ráda mi říkávala: "No co, život jde dál."

A co se stalo pak? Potrat. Mimoděložní. Naštěstí brzo a naštěstí bez komplikací. Po tom všem si řeknete: Sarka, co se to děje? Kdo jsi a co se mi tím snažíš říct? Co chceš? A najednou pochopíte. Chce to změnu. Ne ten typ změny- obarvi si vlasy, začni se jinak malovat, nakup si hordu nového oblečení, změn styl... bla bla bla... Prostě hromada tady těchto nesmyslů je jeden velký nesmysl. Chce to změnit přístup k sobě samé. Ale zevnitř. Taky jsem to nechápala. Řídila jsem se radami. Dělala jsem, co jsem měla. Poslechla jsem. 
Došla jsem do fáze smíření. Smíření se ztrátou. Muselo to odejít, abych já mohla BÝT. Pan doktor nám řekl, že na další miminko můžeme čekat dalších několik měsíců nebo i let. Já se smířila. Smířila jsem se se situací, která nastala. Smířila jsem se s tím vším, co se stalo. Uposlechla jsem intuici. Uklidnila se. A byl to šok, když jsem zjistila, že se nám podařilo otěhotnět hned na poprvé od TÉ události. 

(Bylo to hodně vtipné a mělo to klasický scénář mých Marionetských zážitků, co znáte z předchozích článků. Ale o to tě světe nepřipravím. O tom budu psát v příštím článku, který tu bude co nevidět)

Byl to šok. Radost. Pocit naplnění. Pocit Pochopení. A? Svatba. Ano. Krásná. Přírodní. Klidná. Rodinná. Přesně taková, jakou jsme chtěli. A jen já vím, že maminka v ten den během obřadu stála za mnou. Bylo to krásné, dojemné. Bylo to NAŠE

(A i o tomhle se více rozepíšu, můj ty světe.)

Ono se většinou píše...a pohádky byl konec. Ale ne. Život ani smrtí nekončí. To už vím. 
Děkuji těm, kteří mi pomohli. Kteří pomáhali NÁM. Děkuji za otevření očí. Děkuji za probuzení intuice. Děkuji za lidi, které kolem sebe mám. Děkuji za smutek, radost, slzy, porozumění, pochopení, lásku, cit. Děkuji za muže, který mě dokáže ustát a vrátit mě na zem, když je potřeba. A děkuji za lidi, kterým jsem mohla pomoci já. Protože díky nim jsem pomáhala sama sobě.  

A co považuji za můj největší posun? To, že jsem se z toho teď vypsala. To, že neukápla ani jediná slzička smutku. To, že se nad článkem usmívám a cítím klid. A také to, že chápu, co znamená maminčin odkaz: "No co, život jde dál."



Dnes nostalgická a znovu píšící Malá Marioneta se prozatím loučí.


sobota 15. dubna 2017

Manželství aneb, co když láska nestačí?


Ahoj Světe.

Mám pár otázek. Jste vdané? Pokud ano, jste šťastné? Pokud ne, jste šťastné? Nebo snad nešťastné? Proč je manželství spojeno s tak nespecifikovatelnou emocí jako je "štěstí" ? Co znamená mít šťastné manželství? Může být ze šťastného vztahu šťastné manželství? Nebo se to jen tak říká? Kolik neštěstí je ve šťastném manželství? O co tu vlastně běží? Jak je možné, že páry, které jsou spolu i deset let se rozhodnou utratit peníze a ztratit popřípadě pár nervů, za jeden den (ve kterém je největší slávou to, že podepíšou papír) a půl roku nato se rozvedou? Proč? Proč to bez papíru fungovalo a po podepsání už ne? Sakra a proč se tomu vlastně říká MANŽELSTVÍ?

Opravdu takový detail, že podepíšu papír mě změní? Možná i proto to nechci. Nebo chci? 
Muži berou vztah jako celek. Celek dvou lidí. Na jednu hromadu hodí "TO PĚKNÉ" a na druhou hromadu hodí "TO ŠPATNÉ". A ve výsledku to stejně POMÍCHAJÍ. 
To my ženy máme taky tyto kategorie. Ale my v nich máme i podkategorie. Bod pro nás? To asi těžko.

Jsou dny, kdy si říkáte: Jo, nevzít si toho chlapa, to by byl hřích. A jsou ty dny, kdy si říkáte: Hmm radši ne. Pak o tom pár dní přemýšlíte a stejně nedospějete k žádnému závěru. Ehm DNY? Já zmiňuji dny? Vždyť se to někdy odehrává i během jedné hodiny sakra. A ono se názor změní i třeba během vteřiny nebo jediného pípnutí SMS na jeho telefonu.



Manželství je o pravidlech. Souhlasím s tím, aby si každý pár nastavil svá vlastní pravidla. A to je možná ten důvod k rozvodu. Stanovení si pravidel v zápalu euforie a zamilovanosti svatebního dne a jejich následné nedodržení. Možná si chlapy řeknou: No co, už si mě vzala bude se mnou v dobrém i ve zlém a tak ji mám jistou. Pravidla jsou tu od toho, aby se porušovala. A najednou jsou ze svatebního slibu jen slova a všechno je pryč. 
Romantika se vytrácí. Už to nejsou rande plná očekávání. Už vás nezve na večeře nebo do kina jen tak. Nekupuje kytky jen tak. Pokud je teda vůbec někdy kupoval. Už nedělá ta romantická gesta. Už se v podstatě o nic nesnaží. A máte pocit, že vás už vůbec ničím nepřekvapí (maximálně tím, že vás naštve- ale to už pak není překvapení, ale realita každého dne). A tak si říkám, že k tomu někdy stačí jen společné bydlení.

V manželství se má budovat společný život. Mají se na něm podílet oba dva. Protože oba dva teď tvoří celek. Jako celek rozhodují a jako celek fungují. I když oba chtějí něco jiného měly by se shodnout na kompromisu
Co když tím, že ho nechci omezovat ubližuji jen sama sobě?

Možná, že by ženská mysl měla zahodit všechny podkategorie a uvažovat jako muž. Možná by měla taky vidět jen dvě strany jedné mince a né všechny ty halíře, ze kterých se koruna skládá.

A tak se já (asi moc o sňatku přemýšlející) Malá Marioneta ptám: Jaké jsou KLADY a ZÁPORY manželství? Proč v tom někdo vidí něco tak ÚŽASNÉHO a jiný něco tak ZBYTEČNÉHO? Co když LÁSKA nestačí?...