Světe, já JSEM

Ahoj světe.
 Přehrabuji se v šuplíku. A najednou jsem našla něco, co psalo mé patnáctileté já. Něco jako samo-psaní. Automatické psaní. Možná je důvod proč jsem si to nechala. A možná jsem ten důvod už zapomněla. A možná to není náhoda, že je tomu dnes deset let. 


JSEM
Jsem dosažitelnou fata morgánou  a nereálnou skutečností. Jsem spalující slunce uprostřed ledových plání. Jsem peklem, které dokáže nést do nebeských výšin. Jsem nedosažitelný cíl a přitom dávno dobytou pevností. Jsem anděl s černou duší, jsem štěstí, které každý proklíná. Jsem duch s vystrašeným srdcem. Jsem lék, který neléčí. Jsem hráč, který nezná pravidla a jsem láska, co netěší. Jsem i ten pocit strachu, který mají všichni rádi. Jsem úsměv, ze kterého ústa pálí. Jsem pláč, který je utěšitelný a zlá vzpomínka zapomenuta na dně moře.
Jsem stáří, které nechce omládnout, jsem touha, která uvadá. Jsem slunce, které v noci září, jsem zamilovanost, která dva milence odhání. Jsem budoucností, kterou znáš a přítomností, kterou nežiješ. Jsem umělecké dílo, které nikoho nezajímá. Jsem zapomenuté historické datum. Jsem neslyšný hlas. Jsem ozvěna, která se neodráží.
Jsem kopie neotištěného textu. Jsem medaile za prohru, jsem i to nic, co všichni mají. Jsme čas, co netiká. Jsem myšlenka malinká.
Jsem přátelství, co lže. Jsem květina, co nevoní, jsem voda plačící. Jsem bažina, co tě nepotopí. Jsem vyřčené tajemství a hlučné ticho. Jsem parné léto, co chladí. Jsme horečka bez teplot, jsem léčba bez účinku. Jsem slovo bez významu. Jsem hlavolam bez řešení. Jsem tužka, která nemůže psát a básnická sloka bez rýmu.
Jsem abstinent, co miluje alkohol. Jsem čarodějka, která nezná kouzla. Nemám nic a přitom vše. Všechno nebo nic?
Jsem Malá Marioneta...

Světe, budeš mít nového obyvatele

Ahoj Světe.

Jak jsem psala v předchozím článku (Osud bere, osud dává...), jsem vyklidněná. Už. No, až teď.
Stalo se to rychle. Stalo se to nečekaně. Stalo se to. A to je to hlavní.
První se nám stalo, že jsme se rozhodli mít miminko. Bylo to rozhodnutí nás obou. Bylo to spontánní a pro mě trochu nečekané. Nečekané proto, protože to můj AjTý muž chtěl víc než já. Já také chtěla. Moc. Jen jsem čekala na tu správnou dobu. Ale, co je to ta správná doba? Kdy přichází? Jak to zjistím? Řekne mi to někdo? Jak to poznám?
A tak se stalo. Ale nedopadlo. Mimoděložní potrat. Naštěstí brzo a naštěstí rychle. Pan doktor mi řekl, že se klidně můžeme snažit dál. Nemusíme na nic čekat. Je možné, že se to povede brzo. Je ale možné, že se to povede za hodně dlouho. Je ale možné i to, že se to nepovede vůbec.
Plakala jsem. Zlobila se. Nadávala. Světe, já byla sprostá jako dlaždič. Vztekala jsem se. Trápila jsem se. Můj muž byl mým osobní hromosvodem. 
Vzdala jsem to. A nakonec jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla. Smířila jsem se. Měla jsem a MÁM svého AjTý muže. Mám poklad nad všechny poklady světa. Mám HO.
A tak jsme se domluvili, že nebudeme tlačit na pilu. Ha Ha pilu...Ha Ha tlačit (no jo, i když je mi pětadvacet jsem mírně infantilní- no a co jako...).

A co osud nechtěl, onemocněla jsem. Zase mi odešli hlasivky. Zase bylo u nás ticho (veselá příhoda na toto téma v článku s názvem Světe, já mlčím). Muž si užíval klidu. Já šílela, že nemůžu mluvit. Střídali se u mě nálady jako na houpačce. Do toho jsem to měla dostat. Antibiotika mi dělaly zle. Pořád mi po nich bylo špatně. Muž odešel ráno do práce. Polibek, pohlazení, pac a pusa a já osaměla. No, už mi bylo trochu líp. Co budu dělat? Já se nudííííím. A já se děsně nerada nudíííím.... 
Tak se kouknu, jak dlouhý mám zpoždění. Jak počítám tak počítám. 3 týdny. To je kravina. Ale po potratu je to asi normální. Než se hormony zklidní. Než se to dá všechno do pořádku. Rozhodla jsem se to neřešit. No ale nedalo mi to, že jo. A tak jsem si vzala test, který byl v krabičce poslední. Byl tam poslední. To už bylo znamení. Ale my si řekli, že na to nebudeme tlačit. No, netlačím na to. Jen prostě využiji test. Přece jenom má taky nějaké datum spotřeby. Tak ho prostě spotřebuju. A tak jsem spotřebovávala. 
Čůrala jsem. Proužek jsem nechala na vaně a šla si umýt zuby. Nebudu u toho sedět a hypnotizovat to. Nemá to cenu. Bude to negativní. Kašlu na to. No prostě uvidím jednu čárku vyhodím a život jde dál. Dokonce jsem na to i zapomněla. Nechala jsem ho tam prostě jen tak ležet.
Pak jsem si vzpomněla. Koukla. Byli tam dvě čárky. Málem jsem si vymrkala oči. Ehm vidím dobře? Viděla jsem.

Co teď. Celá šílená jsem chodila po bytě s počůraným proužkem v rukách. Z koupelny přes chodbu do kuchyně. V kuchyni otočka a zase přes chodbu do obýváku. V obýváku otočka. Pres chodbu do ložnice. Z ložnice přes chodbu do koupelny. A znovu a znovu. A znovu. Ani nevím kolikrát jsem tu naši 3+1 prošla. Asi hodně krát. 
Chodila jsem se slzami v očích. Plakala jsem radostí. Štěstím. Vyděšením. A pak... Pak jsem se začala hroutit. 
Aaaaaaaa! Co mám jako teď dělat. Volat? Kam? Komu? Musím k doktorovi. Kdy? Teď? Pak? Kdy pak? Třepaly se mi ruce. Celá jsem se třepala. Ty krávo blbá chtělo by to ještě jeden test na ověření. Ale co ověřovat. Je to jasný. Nálady. Nevolnost. Naplá prsa. Zpoždění. A dvě čárky. Ty krásné dvě čárky. 
Až jsem to vstřebala. Asi tak po 3 hodinách a jedné kávě. A po těch následovných výčitkách, že jsem pila kávu. A po tom, jak jsem si sypala popel na hlavu, jak jsem nezodpovědná, když piju kávu. A po tom, jak jsem blbá, že si něco vyčítám, že je teď hlavní být v klidu. Jsem začala přemýšlet o tom, že můj AjTý muž to vlastně ještě neví. 

A o tom, jak jsem mu tu novinku oznámila si počtete příště. 

Očárečkováná Malá Marioneta se prozatím loučí...

Osud bere, osud dává...

Ahoj Světe.
 Tak se ti zase po delší (docela dlouhé) odmlce ozývám. Ta odmlka byla dlouhá, ale mě jako by se čas zastavil a pak zase nečekaně zrychlil. Stala se smrt. Stal se potrat. Stalo se manželství. Stalo se početí. A ono se to prostě všechno tak nějak STALO. A to během pouhých 6 měsíců.

Proč odmlka? Na to, že nebyl čas se vymlouvá každý. Bohužel i já. I když nechci. On ten čas ve skutečnosti byl. Ale já nechtěla. Nechtěla jsem psát. Sdílet. Nechtělo se mi nic. V lednu mi umřela má milovaná maminka. Od začátku jsem pochopila, co znamená, když se řekne, že smrt je pro někoho vysvobozením. Trápila se 4 roky. My se také trápili. Bojovala 4 roky. My bojovali s ní. Léčila se 4 roky. My jí se vším pomáhali. Během 4 dní umřela. Nám se během 4 dní zhroutil svět. Teď je svobodná a klidná. Je smutné a zároveň úlevné si připustit, že my jsme teď svobodní a klidní také. Kdo zažil ten pochopí. Kdo nezažil možná odsoudí. Tohle už dávno neřeším. Řídím se tím, co cítím a je mi krásně. Až teď. Nejsem ani první a ani poslední dívka, která přišla o maminku. Jsem šťastná, že mám po ní její sílu a bojovnost. A když mi bylo nejhůř, ráda mi říkávala: "No co, život jde dál."

A co se stalo pak? Potrat. Mimoděložní. Naštěstí brzo a naštěstí bez komplikací. Po tom všem si řeknete: Sarka, co se to děje? Kdo jsi a co se mi tím snažíš říct? Co chceš? A najednou pochopíte. Chce to změnu. Ne ten typ změny- obarvi si vlasy, začni se jinak malovat, nakup si hordu nového oblečení, změn styl... bla bla bla... Prostě hromada tady těchto nesmyslů je jeden velký nesmysl. Chce to změnit přístup k sobě samé. Ale zevnitř. Taky jsem to nechápala. Řídila jsem se radami. Dělala jsem, co jsem měla. Poslechla jsem. 
Došla jsem do fáze smíření. Smíření se ztrátou. Muselo to odejít, abych já mohla BÝT. Pan doktor nám řekl, že na další miminko můžeme čekat dalších několik měsíců nebo i let. Já se smířila. Smířila jsem se se situací, která nastala. Smířila jsem se s tím vším, co se stalo. Uposlechla jsem intuici. Uklidnila se. A byl to šok, když jsem zjistila, že se nám podařilo otěhotnět hned na poprvé od TÉ události. 

(Bylo to hodně vtipné a mělo to klasický scénář mých Marionetských zážitků, co znáte z předchozích článků. Ale o to tě světe nepřipravím. O tom budu psát v příštím článku, který tu bude co nevidět)

Byl to šok. Radost. Pocit naplnění. Pocit Pochopení. A? Svatba. Ano. Krásná. Přírodní. Klidná. Rodinná. Přesně taková, jakou jsme chtěli. A jen já vím, že maminka v ten den během obřadu stála za mnou. Bylo to krásné, dojemné. Bylo to NAŠE. 

(A i o tomhle se více rozepíšu, můj ty světe.)

Ono se většinou píše...a pohádky byl konec. Ale ne. Život ani smrtí nekončí. To už vím. 
Děkuji těm, kteří mi pomohli. Kteří pomáhali NÁM. Děkuji za otevření očí. Děkuji za probuzení intuice. Děkuji za lidi, které kolem sebe mám. Děkuji za smutek, radost, slzy, porozumění, pochopení, lásku, cit. Děkuji za muže, který mě dokáže ustát a vrátit mě na zem, když je potřeba. A děkuji za lidi, kterým jsem mohla pomoci já. Protože díky nim jsem pomáhala sama sobě.  

A co považuji za můj největší posun? To, že jsem se z toho teď vypsala. To, že neukápla ani jediná slzička smutku. To, že se nad článkem usmívám a cítím klid. A také to, že chápu, co znamená maminčin odkaz: "No co, život jde dál."

Dnes nostalgická a znovu píšící Malá Marioneta se prozatím loučí.