úterý 20. února 2018

Světe, už máš nového obyvatele


Ahoj Světe.

Už je tu. Už je tady náš uzlíček štěstí. Náš uzlíček, na který jsme čekali 9 měsíců. No vlastně osm a půl. Naše vytoužené miminko. Náš syn. Přišel porod. Přišlo šestinedělí. A najednou už je mu měsíc. Ten čas tak strašně utíká. Pod tou hromadou plínek. Kupou nevypraného prádla. Haldou neumytého nádobí. Šest dnů nemytých vlasů a nespočtu poblinkaného oblečení, je tu konečně chvilka na to vám o tom napsat.



Porod. To je ten nejkrásnější, nejpřirozenější a naprosto bezbolestný zážitek, jaký může žena prožít. No, dost pohádek a teď vážně. Druhý den po porodu jsem zkonstatovala, že náš syn je mé první a poslední dítě a jestli přijdu za manželem s návrhem, abychom si pořídili dalšího mrňouska ať mi připomene právě onen druhý poporodní den.
Můj porod byl plánovaný. Synáček byl koncem pánevním což v překladu znamená, že se mu na tento svět chtělo napřed vystrčit zadeček a tím vyjádřit svůj názor, a až potom si ho prohlédnout svým zrakem. Prostě je po mamince. 
Přišla jsem do nemocnice s tím, že dnes bude císař. Že dnes rodíme. Že dnes je den D. Že dnes už konečně ze mě vytáhnou tu malou příšerku, která mě nutí chodit každých pět minut čůrat a která mi svou hlavou chce prorvat stěnu žaludku a vylámat minimálně dvě žebra. Ale zdravotní sestra řekla NE. Dnes nerodíte. Jste tu jen na křivku (pro neználky- to je ten přístroj, co měří pohyby a srdíčko miminka)
Myšlenky v mé hlavě: To jsem se sem s tou krosnou táhla jako zbytečně? To si můj muž bral z práce volno zbytečně? To se jako vrátím domů bez miminka? Jak všem řeknu, že jsem naprosto blbá, že jsem nepochopila doktora, který mi to (asi) říkal? To se jako těším na konec těhotenství zbytečně? To jsem celou noc probděla ze strachu, jak to všechno bude probíhat zbytečně?
Tak jsem se smířila. Fajn, tak dnes to nebude. Zrovna dneska. Tak krásné datum. A já toho mojeho mrňouska připravovala na to, že přesně na tohle datum se nám narodí. Hmm a ono nic.
Naměřili mi křivku a poslali k primářovi. Ten začal domlouvat datum plánovaného císaře za čtrnáct dní. Čtrnáct? Cože? To jako ještě dva týdny? To ale hrozí, že začnu rodit spontánně. A to přece nejde. První jde prdélka. To odmítám. A začala jsem se vrtět na židli, protože to začal odmítat i mrňousek. Doktor mrknul očkem na křivku. Mrknul očkem na mě. A říká - Ne to bude dnes. Vždyť vy už rodíte. Rychle na sál. A tak to najednou bylo všechno tak rychlé. 
Mé myšlenky: Děláte si ze mě srandu? To jako vážně? Už dneska? Jste si jistí? Já klidně pár dní počkám. Říkala jsem snad, že je něco zbytečný? Všechno beru zpět. A to hodně rychle. Slovíčko "zbytečný" nahradilo slovní spojení "ještě že". Ještě že jsem si vzala tu krosnu. Ještě že má můj manžel volno v práci. Ještě že jsem na to všechno připravena. Jsem? Opravdu?
Bylo to tak rychlé, že jsem se 9:20 dozvěděla o tom, že dnes rodíme a 9:38 byl náš chlapeček na světě. Potom se všechny mé obavy rozplynuly a já se v duchu musela smát, jaká jsem hysterka. 
Na sále jsem měla největší strach z toho, že když mi píchnou uspávací injekci, že neusnu. Já jsem taková anomálie přírody, že bych se už ničemu nedivila. 
A víš co, Světe? Já usnula a když jsem se probudila, uviděla jsem manžela, jak chová na svém těle našeho synáčka, byla jsem neskutečně šťastná a pyšná. Ne na sebe, ale na něj. Na to malé drobounké miminko, které vážilo jen 2,70kg a měřilo 48cm. Na ten pohled nikdy nezapomenu i když jsem byla ještě trošku zfetovaná. 
Celý den jsem se už jen usmívala a zdravotní sestřičky ze mě museli mít srandu, ale mě to bylo fuk. Já se stala maminkou. A to je teď to nejdůležitější. Nic není víc...
Následovaly 4 dny v porodnici. 4 dny nevyspání. 4 dny naprosté beznaděje. 4 dny strachu a obav. 4 nezapomenutelné dny plné radosti s narození něčeho tak úžasného jako je můj syn. A zjištění, že to nebudou jen 4 dny. To bude celý život.

Být maminkou je závazek na celý život. Je to náročné, ale krásné. A to uvědomění si, že jste tady pro někoho to, co je vaše maminka pro vás, vás naplní nekonečnou láskou.

Už teď vymýšlející článek o šestinedělí se s vámi Malá Marioneta loučí.


Žádné komentáře:

Okomentovat