Světe, jsem marod

Ahoj Světe.
 Jo. Už je to tu zase. Jsem marod. Byla jsem nakažená. Podchlazená. Naštvaná. Takže prostě a jasně jsem prošla kolem nemocného člověka. Zmokla jsem. A moje nervy bouchly ve stresové situaci. Jedno s druhým. A máme tu trojku. Trojku faktorů k nemoci. Fuj.
A tak se během jednoho dne ze mě stal pacient. PacientKA. A můj Milý? Doktor. Kuchař. Správce bytu. Číšník. Listonoš. Uklízeč. Pradlena. Myčka. A hlavně- starosta a pečovatel.
Ložnice zůstala ložnicí. Z obýváku se stal nemocniční pokoj. (No. Do toho to má daleko. Mám tu luxus. Telka. PC. Mob.s App. WiFi. No prostě vše, co nemocná žena od Ajtý muže potřebuje. Ale hlavně pohodlný gauč. Peřiny. Teplý čaj. Časopis.) A v kuchyni? Jako by bouchla atomovka. Představte si, že se tak nudím, že už se těším na to až budu moct vstát z postele (gauče) a uklízet. Né že by to můj Milý dělal špatně. To NE. On je šikula. Jen... Šak to ženy znáte...
On je starosta. Kontroluje co jím. Kolik toho sním. Jak se cítím. Co potřebuju. Kupuje každé ráno čerstvé pečivo. Šunky a dobroty. Stará se. Pečuje. Vééélké DÍKY mému Milému.
Připadám si zase jako malá. Máma mi udělala koblížky. Né ledajaké. Ale nemocné koblížky. Teda ony ty koblížky nejsou nemocné. Jen jim tak říkám. Dělávala je, když jsem byla nemocná jako malá holka. Proto ten název. A vééélké DÍKY mojí mamince.

Marodná Malá Marioneta se (prozatím) loučí. Doufám, že vy jste zdraví...

Světe, ach ti muži

Ahoj Světe.
 Muži mě nikdy nepřestanou překvapovat. Tedy. Abych byla přesná. Ten můj mě nikdy nepřestane překvapovat. Velké štěstí, že mám překvapení ráda.
Chodit s klukem a navštěvovat se. Cajk. Společná týdenní dovolená. Cajk. Sestěhovat se. Cajk. Bydlet spolu. Sakra. Muž a žena v bytě 2plus1. Je kam se schovat. Je kam se zavřít. Je (v podstatě) kam utéct. Tedy ven, abych byla přesná. Ale tam je moc velké horko. Takže. Nic.
Mám opravdu štěstí na svéhlavého muže. Menší problém ovšem je, že já jsem svéhlavá ještě trošinku víc. Opravdu jen o trošinku. Aby jsme se nehádali. On má svou hlavu a já svou. On má svoji pravdu a já svou. No. Ta moje pravda je VŽDY trochu pravdivější. Věta typu: Já ti to říkala- je klasický repertoár naší domácnosti.
Zjišťuji, že soužití s AjTý mužem je sranda. Musím přijít na problém v systému. Otestovat. Vyřešit ho. Provést aktualizaci. Sepsat manuál. 
Tak třeba úklid. Počkám týden. Ukážou se návyky. Zjišťuji problém v systému. Návyky nenalezeny. Vyzkoušíme to hezky: MILÁČKU, uklidíš PROSÍM koupelnu? Uklidil. Vyzkoušíme to příkazem: Ukliď koupelnu než přijdu domů. Neuklidil. Otestováno. Fajfka. Šlus. Vyřešíme to milým oslovením. Poprosíme. A co si budeme povídat. Odměníme. Odměnou provedeme aktualizaci návyků a je hotovo. A sepsání manuálu? Hmm času dost.
Každodenní výlety do metrixu mého milého jsou zárukou objevení nových planet jeho myšlení a černých děr v jeho pozornosti. Mám se na co těšit. Vesmír je nekonečný.

(Ne)AjTý Malá Marioneta se loučí.

Světe, máme "rýmičku"

Ahoj Světe.
 Tak jo. Chřipková epidemie útočí. Nic. Angíny, kam se podíváš. Podchlazení, raz, dva. Ale my? My máme smrtelnou chorobu. Rýmičku. Pšik se a pšik tam. Kapesníky útočí. Bacily se šíří. Zima. Horko. Teploměr. Zimnice.
Z přítelkyně se stává matka přerostlého spratka. Čajíček, zázvorek, citronek. Jakmile přijde k rozumu je to čaj, zázvor, citron. Není při rozumu. Není při smyslech. Umírá. Má teplotu 37,2. No katastrofa.
Cíl? Nerozmazlovat. Nešišlat. Nepřehánět. TV, PC, WiFi, App... to všechno dát. A? Vypařit se. On si poradí.
Nejsem zlá. Když my ženy máme své každoměsíční AU. Opravdu velké AU. Co děláme? Bolí předek. Bolí zadek. Bolí hlava. Je špatně na těle. Na duši. A co musíme. Všechno. Vařit. Uklízet. Udržovat chod domova. Co musí ON? Hlavně se uzdravit.

Pšikající Malá Marioneta se loučí. Čau.

Světe, já nečtu myšlenky

Ahoj Světe.
 A dost. To mi srdce říkalo. Stop nebo zastavím já. Infarkt? Intuice. Tu mám poslouchat. Řekla jedna čáryfučka. Poslechla jsem. A? ... Jsem bez práce. Ne vlastní vinou. Ne proto, že bych chtěla. Ne proto, že by mě vyhodili. Já odešla. Sama. Bez rozvahy. prostě čau.
Byla to pro mě škola. Novinka. Kurz. Chyba? Podcenění? Možná všechno dohromady. A možná ani jedno z toho. Nevím.
Můj šéf. Můj BÝVALÝ šéf. Byl příklad šéfa, kterého by nikdo nechtěl. A nebo by takový nechtěl být. Jedno řekl. Druhé myslel. To třetí zapomněl. A ve výsledku chtěl něco úplně jiného. A to se opravdu těžko pracuje. No ne?
A víš co ještě by šéfové neměli dělat, můj ty světe? Pomlouvat své zaměstnance před... no je jedno před kým, protože to vyjde nastejno. Můj Milý měl pravdu, když mi řekl, že každé stádo vede vůl. Sakra. Já řekla, že má můj Milý pravdu? Sakra. 
A tak začíná nová cesta. Tak trochu DejaVu...

Opět nezaměstnaná. Opět hledající. Opět nadějeplná. A opět úplně v hajzlu se Malá Marioneta (prozatím) loučí.

Světe, jsem neúnavná

Ahoj Světe.
 Dnes ráno. Snídaně. Na snídani mám bábovku a kafe. Kafe jako vždy bílé. Nemám ráda černý. Bílé bych mohla pít pořád. Přesně odměřená zarovnaná lžička kávy. Né víc. Né míň. Přesně odměřená lžička a půl cukru. Né víc. Né míň. Do půl hrnku voda. Do půl hrnku mléko. Nejsem puntičkářka. Nejsem. Prostě ne. Jen je to přesná dávka. MOJE přesná dávka.
Takže. Bábovka a kafe. Ráda v kuchyni zkouším novinky. Myslím jako gastronomické novinky. A tak jsem objevila CHIA SEMÍNKA. Receptů, co všechno je možný z CHIA semínek udělat je asi tolik, kolikrát Babica za jeden svůj pořad řekne slovo "tohle". Prostě hodně. No. Takže jsem udělala bábovku z CHIA semínek. Prej to dává energii. Vitalitu. Dobrou náladů. To ostatně sklenice "pomedžusu" taky. No nic. Zkusila jsem to.
A viš co, světe? Na mě to působí asi moc. Nekecám. Jenom jsem snědla 3 kousky bábovky. Jenom 3 kousky. Začala jsem mít euforii. Celé dopoledne jsem něco dělala. Je odpoledne. Mám všechno hotovo. Já se nudím. A to je hrůza. Tolik energie a tolik nudy.
Co mám dělat prostě co?
Jdu si dát sváču. Bábovka by bodla. Ha ha...

Malá Marioneta s přemírou energie a dobré nálady se loučí.

Světe, mlčím

Ahoj Světe.
 Je to chřipka. Jsou to hlasivky. Kapky. Čaje. Panadol. Sakra reklama.
Mám zakázáno mluvit. Nejsem ukecaná. Jsem jen hodně upovídaná. Ano. Je to rozdíl. Moje tělo se rozhodlo přijít o hlas. Bacily se tak rozhodly. Hlasivky udělaly cvak. A bylo ticho a tma. Bylo to v noci. Byla tma.
Felčarce stačilo ukázat. Pochopila. V lékárně jsem zamávala na pozdrav. Zamávali. Pochopili. Soucitně se usmáli. Jsem dobrá. 4 semestry znakového jazyka přece jenom k něčemu byly. (no i když...)
V práci jsem ukázala neschopenku. Chtěla jsem promluvit. Nešlo to. Pochopili. Politovali. Zamávali.
2 dny nemluvím. Můj Milý si užívá tiché domácnosti. V tomto případě ji nemáme proto, že by něco provedl. Proto ta velká radost. Nemůžu nadávat. Nemůžu komunikovat. Jsem prostě zticha. Nebaví mě to. Je to nuda. Chci mluvit. Nemůžu. A těch telefonátů, co skončilo v hlasové schránce. Jen doufám, že to nebylo nic důležitého.
Mohu potvrdit studie o tom, že muži toho namluví o hodně (HODNĚ!!!) míň než my ženy. Bylo to jen pár vět.
- Ahoj, jak ses dnes měla? (stačilo ukázat facebookový like)
- V práci OK. (odpověď na mou otázku, kterou jsem musela napsat na papír)
- Večeřelas? (aspoň je na to odpověď ano/ne- pohyby hlavou nahoru/dolů, doleva/doprava stačí)
- Dobrou noc. Miluju tě. (spojení palců a ukazováčků ukazuju tvar srdce- pochopil)
Dnes už můžu mluvit. Psst. Můj Milý to ještě neví. Prý se těší až bude z páce doma. A to ještě neví, co ho čeká. Po mých 2 dnech mlčení to bude slovní tajfun.
Už teď ho lituju. Aspoň se pro změnu bude těšit do práce. Počítače jsou naštěstí potichu. Kromě hučení procesoru. Jak říká můj Milý muž.

Tiše hlučná Malá Marioneta se prozatím loučí.

Světe, ach ty nákupy

Ahoj Světe.

 Když jde nakupovat optimista. Je to sranda. Když jde nakupovat pesimista. Je to katastrofa. Co když jdou spolu? To je katastrofa s úsměvem na tváři na druhou.
Pesimista se ptá. Neustále se ptá. Otázky optimista nechápe. Jsou natolik nesmyslné. Pesimistické. Nechápavé. Optimistka zmatena. Pesimista nasrán. Co dělat. Potraviny se nakoupit musí.
Dva košíky. Dva seznamy. Dva směry nákupu. Optimistka: zdravé jídlo, poměr cena/výkon, chuť, zkušenost, příležitost. Pesimista: hlavně rychle. Už to bude? Je to všechno? Co ještě?
Dva seznamy. Optimistka seznam A4. Pesimista ho nemůže najít. Prohrabává (zatím naštvaně) všechny kapsy zimní bundy. Jedny klíče. Druhé klíče. Jeden telefon. Druhý telefon. Peněženka. Začne přehrabávat peněženku. Uklízí peněženku. Binec. STOP. Musíme nakupovat.
Kde je (sakra) ten lístek. Zavolej. Nebudu volat. Zavolej. Haloo nooo slyšíš mě?
90 minut v obchodě. Optimistka spokojená s nákupem. Má i něco na víc.
Nakoupila ve slevě. Ušetřila. Pochutná si na kvalitních potravinách za rozumnou cenu.
Je nakoupeno. Jde se k pokladně.
Kde je pesimista? Ten stále hledá. To bude na dlouho.

(Zatím) Optimistická Malá Marioneta se loučí.
P.S.: Držte pesimistovi palce. V oddělení šunky/salámy má VELKÉ nedostatky. Asi se stane veganem.

Světe já mydlím

Ahoj Světe. 

 Jsem asi úplně (ne)normální persóna. Jsem tak individuální individuum, že už nemůžu být individuálnější. Blbě se to čte co? A co teprve to psaní. No nic.

Miluju hodně částí dne. Třeba snídani. Ehm nesnídám. Oběd. Ehm jídelna u nás v práci… jedno veliký EHM. Večeře. Hmm… Večeřím? Ani nevím. Ta část dne, když jdu z práce domů. Ta část dne, kdy čekám na svého Milého. Ta část dne, kterou trávím se svými nejbližšími. Ale nic se nevyrovná sprše. Ta chvíle ve sprše, kdy jsem sama. Voda po mně stíká a všechno špatné, co se za ten den stalo se najednou zdá krásnější. Čistší. Je to odplavené. Je to pryč. Je to fuj.

A ty sprchové gely. Ty barvy. Ty vůně. Mám doma hned několik sprchových gelů. Nejsem fanatik do kupování sprchových gelů. To ne. Jen do kabelek, botů, bižu. No dobře.

Sprchový gel si vybírám podle vůně. Je mi jedno, že je tam napsané „energy“, „fresh“, „cool“. Mě zajímá jen a jen vůně. Sprcha je moje každodenní aromaterapie.

Dostala jsem dáreček.Balíček kosmetiky. Ten vždy potěší. Oujééé. Byla tam flaštička jakou běžné sprchové gely mívají. Byl to ale výrobek Německý. Vyrobeno v Německu. Zadní strana psaná němčinou. Němčinu neumím. Nevadí.  Je tam nápis DUSCHEMULSION. Nastartovala jsem překladač- sprchová emulze. Super. Dnes budu vonět jako německý kokos.

Znáte to. Sprchujete se. Namokřáte se. Do dlaně si dáte gel. V mém případě- emulzy. A natíráte. A natíráte. Já natírám a natírám. Roztírám. Sakra. Kde je pěna? Hmm emulze. To asi pěnu nedělá. Nevadím. Natírám dál. Opojná vůně kokosu mi asi zastíní mysl. Jsem namydlená, navoňaná. Už jen spláchnout a aromaterapie je ukonce. To ale nejde spláchnout. Nejde to dolů. Drží se mě to. Jsem mastná od hlavy až k patě. Lesknu se jako pleš nějakýho šedesátníka. Ale jedno pozitivum tu je. Voní to jako kokos. Aspoň něco. Sakra. Co to je? Nejde to smýt. Vypínám vodu a utírám se do ručníku. Nejde to skoro ani utřít. Celá se lepím. A kloužu. Sakra. Já asi spadnu.

Nedá mi to. Ještě obalená v ručníku se VELICE P-O-M-A-L-U- sunu (vyloženě bruslím po podlaze holýma nohama) k PC. Zadávám značku. Google načítá a načítá. Hledám informace.

Díky Googlu zjišťuji že jsem pako. Do překladače jsem tentokrát napsala celou větu. Zjišťuji, že je to POsprchová emulze. Já se mydlila tělovým krémem. Sakra.

Dnes to bude chtít levanduli na uklidnění. Sprchování  zdar.

(A)roma(n)tická  Malá Marioneta se loučí.

Na poště jsou všichni šílení

Ahoj Světe.
 To je pecka. Hurá. Došel mi dlouho očekávaný balíček. Už jsem si myslela, že se nedočkám. A najednou. Je tu. 
Celý den jsem byla doma. Zvonek máme v pořádku. Zvoní. Drnčí. A co víc. Je hlasitý. Někdy jsem prostě natolik uzavřená ve svém světě, že nevnímám. Tentokrát jsem vnímala. A dost pozorně. Věděla jsem, že přijde balíček. 9:00 nic. 10:00 nic. Celé dopoledne. Nic. Celé odpoledne. Nic. Sakra. V 18:00 mi to nedá (vydržela jsem dlouho). Jdu se podívat do schránky. Ve schránce lísteček. 

"Jelikož jsme Vás nezastihli doma, vyzvedněte si prosím svůj balík na poště. S pozdravem Česká pošta."

Hmm. Fajn. V levém horním rohu papírku byla napsaná hodina 10:30. Prý v tu dobu údajně zvonili. Já nic neslyšela. Nebyla jsem ve svém světě. Neměla jsem sluchátka. Byla jsem přítomná. Až moc přítomná. Sakra. Hmm. A byli tu přesně 10:30. Ne 10:29 ani 10:31. Prostě 10:30. Zajímavé.
To, že pošťačky u nás ve městě vám dají do schránky poštu pro vašeho souseda. Už jsem si zvykla. Dokonce (a to já mírný autista) jsem si zvykla i na to, že se změnilo prostředí pošty. Teď abych si zvykala na to, (upozorňují já mírný autista), že pošťačky prostě nezvoní.
Co si myslet? Já mírný optimista jen to, že asi neumí zvonit. Jsou zmatené a nepoznají zvonek. Neumí ho stlačit. Neumí ho použít. Asi by jim měl někdo doporučit vysokou školu zvonařskou. Dnes jsou vysoké školy snad na všechno možný, tak proč by nemohly být na tohle? Kdo by to platil? My daňový poplatníci přece. 
Hodila jsem se do klidu. Venku krásné. Slunce svítí. Praží. Projdu se na poštu. Udělám něco pro své tělo a prostě se projdu. 
Příchod na poštu. Lidí jako srač** (smetí). Vydýchaný vzduch. Horko. Smrad. To vydržím. Mysli na ty hodinky v tom balíčku Malá Marioneto. Mysli na ně. Na co? Je tu takový smrad od toho pána po mé pravici, že už nemůžu ani myslet. Fuj. 
Vytisknu lísteček. Čekám. Pořadové číslo 152. Čekám. Na obrazovce bliká 137. Má to cenu tu vůbec čekat? Naštěstí to šlo rychle. Na obrazovce bliklo 152. Jdu k okýnku. U okýnka- žena? holka? dáma? paní? Pán??? Prostě TO. No je mi to fuk, hlavně ať mám svoje hodinky. Na polokošilovém stejnokroji vysačka- ZAUČUJI SE. Sakra. TO kouká na papírek z mé schránky. Tohle jste měla ve schránce?- Ano. odpovím. Prosím občanský průkaz. Dám občanský průkaz. Cvaká do pc. Klik...Klik...Klik... Sakra to je doba. Ale já vás tu vůbec nemám slečno (ano Světe, jsem SLEČNA). Podívejte se prosím ještě jednou- říkám já. TO se kouklo znova. Nasadilo si to brýle, co TO mělo na hlavě. Sundalo to brýle, co TO mělo na hlavě. TO si nasadilo brýle, co TO mělo na krku. TO se kouklo znova. Aha ano. Řeklo TO. A odpochodovalo to do skladu. 
Světe. Chápu. Je to malý balíček. Velký sklad. TO se ZAUČUJE. Chápu. Ale 20 minut? Děláš si srandu? Ten vydýchaný vzduch. To horko. Ten smrad. To snad nevydržím. 
TO přišlo i s balíčkem. Hurá. Nemyslela jsem si, že snad někdy ráda uvidím TO. Stalo se. TO mi dalo balíček. TO mi dalo občanku. TO si ode mě vzalo peníze. Ale JÁ musela připomenout, že musím podepsat převzetí. TO vytisklo papírek o převzetí. TO se dívalo na papírek o převzetí. JÁ natáhla ruku přes okýnko. Vzala jsem si lísteček. Podepsala. Poděkovala. Řekla na shledanou. Odešla. 
Za co jsem to děkovala nemám ani páru. 
Po další úmorné procházce zpátky domů po slunci jsem si konečně rozbalila balíček. A víš co Světe? Hodinky přišly. Byly krásný. Ale vůbec to nebyly ty, co jsem si objednala. To znamená jediný. Reklamace. Kam se musím vrátit? Na poštu. Sakra.