Světe, já nečtu myšlenky

Ahoj Světe.
 A dost. To mi srdce říkalo. Stop nebo zastavím já. Infarkt? Intuice. Tu mám poslouchat. Řekla jedna čáryfučka. Poslechla jsem. A? ... Jsem bez práce. Ne vlastní vinou. Ne proto, že bych chtěla. Ne proto, že by mě vyhodili. Já odešla. Sama. Bez rozvahy. prostě čau.
Byla to pro mě škola. Novinka. Kurz. Chyba? Podcenění? Možná všechno dohromady. A možná ani jedno z toho. Nevím.
Můj šéf. Můj BÝVALÝ šéf. Byl příklad šéfa, kterého by nikdo nechtěl. A nebo by takový nechtěl být. Jedno řekl. Druhé myslel. To třetí zapomněl. A ve výsledku chtěl něco úplně jiného. A to se opravdu těžko pracuje. No ne?
A víš co ještě by šéfové neměli dělat, můj ty světe? Pomlouvat své zaměstnance před... no je jedno před kým, protože to vyjde nastejno. Můj Milý měl pravdu, když mi řekl, že každé stádo vede vůl. Sakra. Já řekla, že má můj Milý pravdu? Sakra. 
A tak začíná nová cesta. Tak trochu DejaVu...

Opět nezaměstnaná. Opět hledající. Opět nadějeplná. A opět úplně v hajzlu se Malá Marioneta (prozatím) loučí.